Představte si, že každé rozhodnutí, které jste kdy udělali, ve skutečnosti stvořilo nový svět. Svět, kde jste si vybrali jinou práci, jiného partnera, nebo si ráno místo kávy dali čaj. Myšlenka paralelních vesmírů je už dlouho palivem pro sci-fi filmy, ale dnes proniká i do debat vědců. Může být náš svět jen jednou z mnoha verzí reality?
Obsah článku
Co je to paralelní vesmír?
Paralelní vesmír, někdy také označovaný jako alternativní nebo paralelní realita, je hypotetický svět existující vedle našeho vlastního. Může být téměř totožný s tím, který známe, nebo se lišit svými počátečními podmínkami i samotnými fyzikálními zákony. Vychází z představy, že náš vesmír není jediný, ale představuje jen jednu z nesčetných variant reality tvořících takzvaný „mnohovesmír“.
Tato myšlenka může znít jako odvážná spekulace, její kořeny však sahají do samotného srdce fyziky. Teorie paralelních světů vznikla z potřeby vysvětlit zdánlivé paradoxy kvantové mechaniky – vědy, podle níž se částice mohou nacházet ve více stavech současně, dokud nejsou pozorovány. To přirozeně vede k otázce: co se děje s ostatními možnostmi, které jsme „neviděli“?
Kvantová fyzika a Schrödingerova kočka
Základy mnohovesmírové teorie položil v 50. letech americký fyzik Hugh Everett. Podle něj žádná kvantová událost – například rozpad atomu nebo změna polohy elektronu – nepřináší jediný výsledek. Všechny možné průběhy se podle této teorie uskuteční, jen každý pokračuje v jiné větvi reality. Každé „ano“ i každé „ne“ tak v Everettově interpretaci mnoha světů existuje dál v samostatném, odděleném světě.
Tento pohled vychází z kvantové mechaniky, která popisuje částice ve stavu superpozice – tedy ve více stavech současně, dokud nejsou pozorovány. V kvantovém světě tak existuje více možných výsledků najednou a teprve měření určí, který z nich uvidíme. Právě tahle zvláštní „rozdvojenost“ vedla Everetta k úvaze, že všechny alternativy mohou existovat paralelně.
Nejznámějším ilustrativním příkladem je Schrödingerova kočka: zvíře zavřené v krabici je podle kvantových pravidel zároveň živé i mrtvé, dokud krabici neotevřeme. Everettova teorie však nabízí jiný výklad. Akt pozorování nic „nerozhodne“, pouze rozdělí realitu na dvě paralelní větve: v jedné kočka žije, v druhé umírá. Podobná větvení podle této teorie probíhají neustále v každém okamžiku.
Mandela Effect: Ztraceni v čase a prostoru?
Pokud se vám zdá, že máte jasnou vzpomínku na něco, co se prokazatelně nikdy nestalo, možná jste narazili na fenomén zvaný Mandela efekt. Ten získal jméno podle rozšířené, ale mylné představy mnoha lidí, že Nelson Mandela zemřel už v 80. letech, přestože ve skutečnosti zemřel až v roce 2013.
Zastánci alternativních teorií tvrdí, že tyto nesrovnalosti mohou být stopou prolínání paralelních světů, nebo alespoň ozvěnou reality, kde se události odehrály jinak. Věda je v tomto ohledu opatrnější a poukazuje na zkreslení paměti, sugesci či sílu skupinových představ. Přesto Mandela efekt připomíná, jak křehká může být hranice mezi tím, co si pamatujeme, a tím, co se skutečně stalo.
CERN a hledání skrytých dimenzí
Myšlenka paralelních vesmírů nemusí zůstat jen u rovnic a teorií. Někteří fyzici se ji snaží ověřit i v praxi, a to v jednom z nejambicióznějších vědeckých zařízení na světě – v Evropské organizaci pro jaderný výzkum, zkráceně CERN. Právě zde funguje Velký hadronový urychlovač (LHC), obří prstenec pod zemí, který dokáže vytvořit podmínky podobné těm, jaké panovaly bezprostředně po velkém třesku.
Cílem těchto experimentů je mimo jiné zjistit, zda existují skryté dimenze, které předpovídají některé moderní fyzikální teorie. Pokud by při srážkách mizela část energie nebo vznikaly exotické jevy, například mikroskopické černé díry, mohlo by to naznačovat, že náš vesmír není jediný. I když dosud chybí přímé důkazy, CERN neustále posouvá hranice našeho chápání reality.
Mnohovesmír: možnost, která mění náš pohled na svět
Paralelní světy zůstávají na hranici mezi fyzikou a filozofií. Ukazují, že realita může být mnohem širší, než si dokážeme představit, a že hranice mezi „možným“ a „skutečným“ nemusí být tak pevná, jak se zdá. Přestože je mnohovesmír stále hypotézou, je to teorie, která nás nutí přehodnotit vše, co víme o naší existenci a o tom, kdo vlastně jsme.
Zdroje: Prima Zoom, Stoplusjednicka.cz, Scientificamerican.com, The MIT Press Reader
Sára Aiblová je studentkou brněnské právnické fakulty. Kromě práva se zajímá o psychologii, kulturu a cestování. Baví ji prozkoumávat aktuální témata ze světa technologií či wellness a předávat je čtenářům.
